KNIHY ŽIVOTA

Psychoterapie s pomocí koní a lidí:

Linda Kohanov je spisovatelka, psychoterapeutka, lektorka, cvičitelka jezdectví a trenérka koní, která se specializuje na psychoterapii lidí a koní za asistence koní a lidí. Když přestala s koňmi zacházet jako s nižšími bytostmi, její pohled na život se docela změnil. Vyvinula metodu zbavení se např. stresu a uzdravování lidí a koní pomocí intuice koní a lidí. Koně mohou zrcadlit v pacientovi probuzení tak, že přijdou společně s koněm, pacientem a terapeutem na to, co tento stres nebo nevhodné chování, myšlení a jednání způsobilo. Zatížení stresem ve světě je cca 70 % lidí a 90% koní. Po uvědomění si tohoto stresu, opravení chyb a už dále nepřijímat chybné programy, je člověk uzdravený. Linda Kohanov napsala řadu knížek o tomto zajímavém a pozitivním tématu.
Např. tyto knihy: TAO KONĚ a S KONĚM MEZI SVĚTY – viz níže.

OBRAZEK_TAO_KONE.ANDELSKE-LECENI.CZ

OBRAZEK_S_KONEM_MEZI_SVETY.ANDELSKE-LECENI.CZ

Mé sdělení k léčení a vyléčení pomocí koně:
Vibrace člověka se přenášejí na koně. Co to znamená, lidé pohybující se a pracující u koní, kteří jsou zařazeni v hipoterapii, psychoterapii pomocí koní apod., jako zaměstnanci, musí dle mého názoru splňovat určité hodnoty dle stavu v jakém se nachází, to znamená svého vibračního stavu. Dnešní stav je v této oblasti takový, že převážně tito lidé, kteří pracují v tomto oboru, nejsou v tomto atributu na takové úrovni, aby výše uvedené léčení bylo ve výsledku na dostačující úrovni. Problém je ten, že drtivá většina lidí tento stav člověka (pozitivnost, morální hodnoty a jiné pozitivní atributy) neumí zhodnotit a navrhnout takového člověka do uvedené pozice s práci na hipoterapii apod. Kdyby tomu tak bylo, tak se léčebné výsledky pomocí koní všeobecně zlepší až o cca 8 krát více oproti dnešnímu stavu. Ano, takový je propastný rozdíl, takže je dobré mít takového člověka k posouzení, jak kdo je na tom, aby tuto práci mohl co nejefektivněji vykonávat. Další problém je ten že stresované koně postupně vyléčí pouze svojí energií lidé, kteří jsou na tom vibračně dobře, prostě jim neubližují a dají jim všemožnou péči, ale hlavně je nezaplavují špatnou energií. Toto vše já dokážu stanovit, a proto mohu ohodnotit stav lidí i koní, jestli je to potřeba.


Viktor Schauberger je hornorakouský lesník,vynálezce a vodohospodář :

big_ziva-voda-objevy-a-vynalezy-viktora-216929


Viktor Schauberger (1885–1958), hornorakouský lesník, vodohospodář, vynálezce a filosof, který již ve dvacátých letech minulého století začal varovat před současnou ekologickou krizí, o níž se předpokládá, že má jen velmi málo možností řešení. Svými plavebními zařízeními a poznatky o síle vody ohromil odborný svět své doby. Není divu, že se o něj zajímali Adolf Hitler i americká tajná služba. Za použití nového, dosud nepublikovaného materiálu ze Schaubergerova archivu přepracoval Olof Alexandersson své dílo a podstatně ho rozšířil. Podrobně popisuje funkci Schaubergerových vynálezů, jeho převratné poznatky i podstatné milníky vynálezcova života. Schaubergerova varování před ničením přírody jsou dnes aktuálnější než kdykoli dříve.

Ukázka z knihy ŽIVÁ VODA:
Co všechno by se dalo říci o lese a jeho životě! Mým úkolem je však bohužel psát o jeho umírání. Na strašlivé chyby nechť jsou upozorněni ti, kdo jsou s to lesu zmírajícímu pod rukama přírodě odcizených lidí možná v poslední hodince pomoci.
Když zemře člověk, vyzvánějí zvony. Když umře les a s ním zahyne celý národ, nehne nikdo ani prstem.
Každému zhynutí nějakého národa předcházelo, jak známo, uhynutí lesa.
Potrvá to možná celá staletí, než se les opět zotaví …
Široká masa stojí před tímto pomalu probíhajícím úpadkem jakosti bez pochopení. Všude ještě vidí les a nechává se mást statistikami, které dokazují, že dne roste na hektaru více běžných metrů dobrého dříví než dříve.
Že však v důsledku tohoto opatření děsivě klesá jakost takto pěstovaných lesních porostů, to se nám pokoušejí zamlčet a zastřít.


Znojemská rotunda a Velká Morava:

Znojemska_rotunda_1

             Bitva o znojemskou rotundu – viz odkaz

Amatérský moravský badatel Jaroslav Zástěra napsal vzácnou knihu, jsou to naše kořeny, jestliže se k těmto kořenům nebudeme obracet a chránit je, tak se můžeme jako národ i sami zahubit. Je to náš původ. Dnes je doba (r.2017), kde bychom jasně měli říci, že nejsme žádní muslimové, Germáni apod., ale Slované. Pocházíme z předků, kteří žili překrásným duchovním životem, tento naplněný život si už mnoho dnešních lidí nedovede ani představit. Važme si toho, že se nám zjevila pravda, hlavně dnes ji více a více potřebujeme.
Jaroslav Zástěra Přišel na to, že muž s pluhem není Přemysl Oráč ale Sámo, který zakládá Znojmo. Kaple je podle něj už z 9. století, je v ní pohřben Metoděj a několik velkomoravských panovníků a na freskách, které vznikly ve dvou etapách, jsou znázorněni Mojmírovci – panovníci Velkomoravské říše a pak jejich přímí genetičtí pokračovatelé Přemyslovci. Postavy donátorů jsou velkomoravský Rastislav a kněžna Libuše. Výmalba rotundy je podle Zástěry důkazem toho, že přemyslovský stát je přímý pokračovatelem Velkomoravské říše a že křesťanství bylo do Čech přeneseno z Velké Moravy.
Přední „Historici“ např. medievista Dušan Třeštík, historička Barbara Krzemienska a historička umění Anežka Merhautová Zástěrova tvrzení vyvrátili.
Jak je vidět, nemusí být člověk vzdělaný historik a strčí do kapsy, jako amatérský badatel, „historiky, kteří se nechtějí vzdát léta naučených pouček a brání si to své.
Další důkaz, který Jaroslavu Zástěrovi dává za pravdu, je sdělení číslo 665 z knihy II. ROZHOVORY S POUČENÍM OD MÝCH PŘÁTEL Z VESMÍRU přijaté dne 15.6.1999 a uvedeno na www.nas-sen.cz
Uvádím pouze část tohoto sdělení:
Malby ve Znojemské rotundě a Sámo.
Ptá se Ivo A. Benda. Odpovídají druidové dějin. Otázky nejsou uvedeny. Viz fotografie obrazové příloze knihy.
„Přemysl oráč neexistoval. Na malbě za pluhem je Sámo jako obchodník, který odložil mošnu a střevíce, a r. 627 vytýčil obrysy hradu v prostoru „velkomoravského hradiště sv. Hypolita“ (dnešní název prostoru jen 300 m od znojemské rotundy – pozn. zpracovatele). Do té doby tam bylo jen obyčejné sídlo lidí – Slovanů. Hrad neměl žádný název, písmo zde nebylo, nepoužívali jméno Znojm ! (Cyril a Metoděj přišel s písmem až o 200 let později). Sámo založil „Sámovu říši“ (dnešní název – pozn. zpracovatele), která zaujímala postupně prostor za hranicemi Římské a Francké říše, tedy Moravu, Slovensko, část Maďarska. Na jih byly hrady Římské říše. Na sever nebyly žádné hrady (Morava, východní Čechy). V oblasti dnešní Prahy a severních Čech byla hradiska a sídla Keltů. Na jih od Prahy v prostoru Čech nebyly žádné hrady. V oblasti Mikulčic – Kopčany také nic nebylo, tam vzniklo sídlo až o 200 let později, v letech století 800 a dále. Jmenovalo se Wogastisburg. Římané měli hranici říše zde, severněji toto území pro ně nebylo vůbec atraktivní. Byl zde původní souvislý les nedotčený lidmi, ale hlavně zde bylo tehdy mnohem chladnější klima, byly zde dlouhé zimy. Pěstování obilovin, ovoce a zeleniny zde bylo velmi obtížné. Bylo zde pouze bohatství lesní zvěře.
Sámo pocházel z početné rodiny, nebyl prvorozený, a tak brzy musel opustit svůj domov, narodil se v prostoru území dnešní Belgie. Byl obchodníkem – tulákem po celé Evropě. Neustále cestoval.
Rotunda byla postavena v letech 900 – 901, stavěla se 1 rok.


Poslové úsvitu


NAUČNÝ PŘÍBĚH: Hledání vize:

Dívka celý den bloudila po lesích, hnal jí vztek a její srdce svíral smutek. Vydala se najít vizi, proč by ji měli hledat jen chlapci? Teď, když slunce zapadlo, se jí začínal zmocňovat strach. Ztratila se, žaludek měla prázdný a trápila ji žízeň.
Tiše se posadila pod strom a poslouchala. Jindy ji vedl vítr, ale její vztek hlas větru umlčel. Listy se pomalu začaly pohy-bovat, proto vstala a naslouchala. Vydala se za větrem. Ve vzduchu byla cítit vlahá vůně vody. Za pár okamžiků stanu-la u potůčku. Poděkovala větru a ponořila ruce do chladivé vody, aby uhasila žízeň. Když vzhlédla, uviděla za sebou stát malého koloucha. Jejich pohledy se na okamžik setkaly, ale kolouch vzápětí odběhl za matkou.
Dívka překročila potok a nasytila se ostružinami a oříšky. Bylo to na sklonku léta, kdy země oplývá mnoha plody. Na hledání cesty domů bylo pozdě, šla tedy dál, dokud nedora-zila na překrásnou mýtinu. Měsíc ji zaplavoval mihotavým světlem.
Dívka se rozběhla doprostřed mýtiny, kde se roztančila a dala se do zpěvu. Zapomněla na celý svět, tančila, dokud neklesla na zem vyčerpáním. Upadla do hlubokého spánku, ale pořád slyšela hlasy, které ji chtěly probudit. Konečně se probrala.
Když otevřela oči, svět vypadal úplně jinak. Pokusila se po-hnout nohama, ale zjistila, že to nejde. Pak se na sebe po-dívala a vykřikla. Její dětské tělo pokrývala zbrázděná sta-rá kůra, z rukou se staly větvě a nohy jí vrostly hluboko do země. Stala se stromem, starým, sukovitým stromem.
„Co se to se mnou stalo? Co jste provedli s mým s tě-lem?“
Vzduchem se rozléhal smích.
„To není vůbec žádná legrace, vraťte mi mé tělo!“
„Ne tak zhurta, milé dítě, počkej, dívej se a poslouchej. Naučíš se mnoho věcí,“ odpověděl jí vítr.
Dívka uposlechla radu větru a utišila se. V klidu naslou-chala a zvědavě se rozhlížela. Když pohlédla dovnitř svého nového těla, uzřela jen samou laskavost, lásku a nekonečnou trpělivost. Nebylo kam spěchat; roční období se střídají bez ohledu na to, co udělá. Ve svých větvích hostila mnoho ro-din; žili tam ptáci, malá veverka a celé kolonie mravenců. Vítr ji neustále laskal a zem jí skýtala vše, čeho jí bylo třeba. Žila v míru a v jednotě se vším, co ji obklopovalo. Nadechla se a oddala se tomu pocitu klidu, který jí zaplavoval srdce.
Najednou byla plná moudrosti, jen netušila, odkud se vza-la. Hlasy teď byly tišší, ale když se zaposlouchala, ještě stá-le je slyšela.
„Kdo jste?“ zeptala se dívka.
„Jsme tví předkové, milé dítě. Jsme strážci prastarých ta-jemství. Uchováváme veškerou moudrost světa po všechny věky.“
„Kde jste?“
„Jsme všude kolem, milé dítě.“
Dívka ztichla, rázem všemu porozuměla. „Vy jste stromy, které ke mně promlouvají, viďte?“
„Ano, je to tak. Jsme mlčenliví svědkové všeho, co se na zemi odehrává od počátku věků. Naše kořeny sahají hlubo-ko a protkávají celou zem. Odedávna jsme strážci vědění. V dávných dobách to stvoření vašeho rodu věděla a uctívala nás. V časech radosti se s námi přicházeli podělit o své štěstí. Žehnali našemu duchu za to, že proteplujeme jejich domovy a ohříváme jejich pokrmy.
Někteří duchové stromů k tvému lidu promlouvali v řez-bách. Stály jsme před vašimi vesnicemi jako vysoké totemy a střežily jsme ducha jejich národa, ale vaši lidé už zapomně-li. Myslíte si, že jsme pouhé stromy. Zapomínáte, že nám vdě-číte za svůj život. Tvoříme vzduch, který dýcháte a usměrňu-jeme větry, aby po zemi roznášely déšť a osvěžovaly vzduch. Jsme šťastní, že jsi mezi nás konečně zavítala, maličká. Jsme vděční, že nám někdo z vašeho rodu opět naslouchá.“
Dívka cítila, jak jí žilami proudí míza a věděla, že slova, která právě vyslechla, jsou pravdivá. Stromy jsou vševidoucí a vševědoucí. Vše chápou s láskou a své vědění vidí v jasném a čirém světle. Strom přijímá okamžik transformace s radostí — člověk tomuto okamžiku říká smrt a obává se ho.
Dívka se ztratila ve svém novém světě a její duše se zara-dovala. Poslední, co slyšela, byl hlas, který k ní promlouval
těmito slovy: „Nauč ostatní, jak s námi mluvit, nauč ostatní poznat naši lásku. Sdílej s nimi dar, který jsi dostala.“
Když se probudila, ležela na mýtině a dívala se na hvěz-dy. Protáhla ruce a poznala, že se vrátila do svého starého těla. Nejdřív posmutněla, ale vzápětí zaslechla mumlání hla-sů. Rozběhla se k nejbližšímu stromu a pevně ho objala. Ote-vřela své srdce a rázem byla se stromem jedno tělo a duše. Již nikdy se nebude dívat na svět jako dřív.
Na druhý den snadno našla cestu domů; stromy ji vedly. Matka se sice zlobila, ale když viděla, že se jí dcera vrací, vel-mi se jí ulevilo. Chystala se dcerku pokárat, ale vtom uvidě-la její oči. Změnily se; již to nebyly oči malé dívky. Její dcera byla naplněna moudrostí sahající daleko za její věk.
Matka dceru mlčky dovedla doprostřed vsi. Dívka si sedla na okraj studně a čekala. Pomalu, jeden po druhém, se k ní začali trousit vesničané. Vyprávěla jim o své vizi. Vzala do ruky kousek dřeva a poděkovala stromu, že se stal palivem pro jejich oheň, který je zahřeje a uvaří jim krmi.
Pak zavedla nejmenší děti k nejbližšímu stromu a učila je, jak mají naslouchat. Řekla jim, aby se postavily zády ke stro-mu a požádaly strom o jeho moudrost. Pak se měly několi-krát zhluboka nadechnout a zavolat do čtyř stran čtyři živly. Pak měly tiše stát a nechat do sebe proudit energii stromu. Za pár okamžiků, pokud se skutečně otevřely, ucítily jem-né pohupování. Když houpání ustalo, mohly splynout se stromem a vidět svět jeho očima. Kladla jim na srdce, aby
stromu nezapomínaly vzdát díky a aby k němu vždy přistu-povaly s pokorou a láskou.
Pak zavedla nejstarší vesničany k nejstaršímu stromu na kraji vesnice. Pronesla požehnání a seznámila je s duchem stromu. Lidé se pod ním po léta shromažďovali k poradám; nyní pochopili proč. Vzdali mu za to díky. Pak se šťastní a ve-selí posadili, připravení k rozhovoru se svým novým příte-lem.
Když toho večera dívka usínala, pohlédla na větve nesoucí střechu jejího domu a poděkovala jim. Modlila se, aby se lidé jednoho dne naučili rozmlouvat se stromy. Usmívala se, pro-tože věděla, že se ve spánku setká s duchem stromů. Všem, kteří o to stáli, bude připomínat, jaký dar jim stromy dávají.

DALŠÍ KNIHY ŽIVOTA BUDU POSTUPNĚ DOPLŇOVAT